Čundr do údolí Hadovky
2.-3.6.2012
K trampování člověk potřebuje především štěstí. Nějaké ty znalosti typu co si zabalit, kde si ustlat, čeho se vyvarovat, to se časem nějak nechytá, ale štěstí, to musí člověk prostě mít. Bez něj není čundr tím správným čundrem.
Předpověď počasí byla neúprosná: zima a déšť. Nevím, čí z nás to štěstí bylo, ale bylo to právě tohle, co bylo předpokladem pro super výpravu – počasí bylo fajn. Přes den na triko, večer na mikinu a velký oheň, v noci na podvlíkačky, lyžařskou kombinézu, čepici, rukavice, spacák a celtu. Pláštěnky jsme také vytáhly, ale až těsně před koncem výpravy a jen na krátko.
Nekřesťanské ranní sobotní vstávání jsme si toho dne vykompenzovaly hned několikrát – poprvé v exkluzivním žlutém autobusu s nabídkou teplých nápojů. Ranní idylka se nám na chvíli narušila sprintem přes půlku Plzně, kde jsme si vyzkoušely, že navazující spoje jsou skutečně navazující – vlak se rozjel asi minutu poté, co jsme do něj doběhly z půl hodiny vzdáleného autobusového nádraží. Než jsme se vzpamatovaly, už jsme byly pryč z civilizace hluboko v krásné přírodě západních Čech. Trať lemovaly červeně kvetoucí pole vlčích máků s příměsí neznámých fialových květin. Srnky vystrašeně vykukovaly z vysokého porostu houštin. Omámeny přírodou, vysypaly jsme se z vlaku v Konstantinových lázních a zamířily přímo – ano, přímo do kavárny (ranní kompenzace č. 2). Co vám budu povídat – polstrovaná křesílka na kolonádě, čerstvé palačinky… prostě tramp, jak má být.
Abychom výpravu jen neproseděly a neprojedly, vydaly jsme se do hlubin lesů. Původně jsme zamýšlely, že se půjdeme vykoupat do lomu. Počasí na koupání ale nebylo, nicméně lom jsme se nakonec rozhodly zařadit také. Lomy jsou vždycky pěkné. A také na kopci. Než jsme k němu dofuněly, pěkně jsme se zahřály a vidina koupačky začala zakalovat naši mysl. Samotná tyrkysová křišťálově čistá voda a místní potápěč nakonec udělaly své a my, vybaveny platnou vstupenkou v podobě dobrého slova v ceně nezdaněné stokoruny, jsme se jaly překonávat oplocení soukromého majetku a šup do vody.
V lomu jsme se nejen vykoupaly, ale na jeho pláži jsme také poobědvaly. Pak už jsme se opravdu vydaly na cestu přírodou. Pěknou zastávku jsme si udělaly u Studánky lásky, ve které byla stejně nechutná minerální voda, jako v pramenu na kolonádě. Studánka samotná byla ale moc hezká, voda v ní byla čistá a bublinky utíkaly ze země nejen ve studánce, ale také v potoce, který kolem ní protékal. Jak je bral proud vody, nešly klidně nahoru, ale šikmo po proudu.
Nožičky už nás pomalu začaly bolet, přestávky na odpočinek byly čím dál častěji. Ve vesnici, kde bydlelo sedm a dva psi a asi tři lidi, jsme nebraly vodu, a vešly do údolí Hadovky, které mělo být místem našeho nocování. Srub, který zde stával před deseti lety, jsme nenašly. Zato jsme přímo pod zříceninou hradu Gutštejn našly trampský potlach o velikosti malého velkoměsta. Po prohlídce zříceniny jsme tedy pokračovaly dál kolem potoka a hledaly hezké místo na spaní.
Za celá léta výprav jsme snad nikdy nespaly na hezčím místě. Ohniště s lavičkami na vyvýšeném ostrohu ze tří stran obklíčeném potokem, ležení pod vysokými stromy, čistý potok plný velkých kamenů, lemovaný svěžím kapradím. Noc byla krásně klidná, teplo úplně nebylo, ale zima také ne. Po večeři jsme si rozdělaly oheň a zpívaly, povídaly, hrály hry a užívaly si krásného konce dlouhého dne.
Na ráno byla slíbená rozcvička. V půl deváté začalo lehce krápat, takže jsme okamžitě vyskočily ze spacáků a rychle sbalily – to byla ta rozcvička. Kapek ale spadlo jen pár. Po snídani jsme uklidily ležení a vydaly se dál. Z údolí Hadovky jsme se vyškrábaly nahoru na staré slovanské hradiště, ze kterého byl skvělý výhled na Gutštejn. Cesta nás vyvedla z vysokých valů starého sídliště a opět dolů k potoku, kde rostly kapradiny velké jako my. A zase nahoru od potoka a už jsme byly ve vesnici, kde jsme nabraly vodu.
Vlak byl ještě daleko a času moc nezbývalo, rozhodly jsme se tedy dále pokračovat kratší cestou terénem. V poledne, chvíli před slibovaným deštěm, jsme se zastavily na poli s koláči sena a v suchu jsme poobědvaly. Pršet skutečně začalo, ale než jsme došly na vlak, opět přestalo, takže jsme ještě stihly uschnout. Teplé sluníčko a dlouhá cesta udělaly své a všechny jsme se už nemohly dočkat žlutého autobusu, kafíčka, rohlíku s čokoládou a pohodlné sedačky. Oba vlaky jsme proklimbaly, Plzeň jsme přeběhly tentokrát mnohem elegantněji, IDOSu se také nesmí vždy věřit, a už jsme pochrupávaly ve žluťákovi. Před očima se nám stále objevovaly krásné svěží kapradiny a údolí plné života, korunované romantickým středověkým hradem.
Díky za skvělý víkend!
http://svetluskybilahora.rajce.idnes.cz/ heslo jako vždy