Královna víl
Kde to vlastně celé začalo? V lese u rybníka, tam, co je posed. Šly jsme si hrát do lesa a už jsme do něj vcházely, když tu slyšíme nářek a handrkování: „Nechte mě být, to přeci nemůžete!“, plakala ubohá víla. Její růžové hedvábné šaty vlály ve větru a byly už trochu potrhané od toho, jak skřeti víle stále ubližovali. „Ale to víš, že můžeme. Začarujeme tě stejně, jako ty tvoje průsvitné kamarádky. Chacha! Víly! Na nás si nepřijdete. Vás nepotřebujeme, ale tento les ano! Postavíme tu doly, pokácíme stromy a vyženeme zvířata. Budeme bohatí!“
To se ví, že jsme se jich bály, ale překonaly jsme strach, nasbíraly jsme šišky a skřety z lesa vyhnaly. A vílu jsme zachránily. Nebyla to ale obyčejná víla, byla to jejich královna! Byla tu ve své říši už úplně sama, všechny ostatní víly už byly zakleté… „Pomůžeme ti“, řekly jsme. A víla o tom přemýšlela a druhý den nám dala do tábora dárek. Vílí šatičky, ve kterých jsme se s ní pak vypravily ještě několikrát do vílí říše.
|
|
další >>