O dopise v lahvi, rybáři a Atlanťanech
Ještě jsme se na táboře nestihly ani rozkoukat a už se dělo něco neobvyklého. Hned v pondělí ráno jsme totiž při čištění zubů objevily v umývárce zaseklou lahev a v ní dopis s mapou. V dopise se psalo o nádherné a bohaté zemi, o tom, jak se v ní lidem dobře žije a o obrovském městě s velkolepým chrámem boha Poseidona. Nebyl to ale obyčejný dopis pějící chválu vyspělé civilizaci. Bylo to poselství samotných Atlanťanů, kteří cítili, že se blíží velká katastrofa. Cítili zlobu bohů za to, že špatně zacházeli s tou krásnou zemí, kterou jim dali, za jejich touhu po moci a bohatství. Báli se, aby jejich země neupadla v zapomnění a aby se budoucí generace poučily z chyb, které Atlanťané udělali. U dopisu byla přiložena i mapka s polohou Atlantidy. A nám tedy nezbývalo nic jiného, než se ke ztracené Atlantidě vydat.
|
|
“Toto je poselství zanechané námi, obyvateli ostrova Atlantidy, pro budoucí generace, přežijí-li nějaké.
Náš ostrov spěje ke zkáze, proto zanecháváme tuto zprávu, aby naše civilizace neupadla v zapomnění. Naše země je úrodná a krásná, plná šťastného lidu. Nebo alespoň byla, když nám ji bohové dali a dokud jsme je ctili a žili podle jejich zákonů. Náš ostrov leží ve vnějším moři, za Herkulovými sloupy. Naše krásné město se rozkládá okolo pahorku, na němž stojí chrám Poseidóna, boha moří. Okolo pahorku se vinou tři vodní kanály, kam z moře připlouvají krásné nymfy a vodní panny. A celé město září ve slunci, neboť je postaveno z dohladka vyleštěného bílého, černého a červeného kamen. Ze země tryskají dva životodárné prameny, jeden s horkou a druhý s chladnou vodou. A stejně jako má bůh Poseidón se svou manželkou Kleitó deset synů, i naše země se dělí do deseti panství, kterým v míru společně vládne deset králů.
Dlouho jsme v této zemi žili šťastně, v souladu se zákony, které nám dali bohové. Alepozději jsme začali toužit po větším bohatství a moci. Na bohy jsme zapomněli a ztratili jsme jejich přízeň. A nehněvá se na nás jen bůh Poseidón, který na nás posílá jednu mořskou bouři za druhou, ale zuří i sám Zeus. Země se chvěje, tryská z ní oheň, burácí vichřice. Žádný ostrov nemůže takovému božskému hněvu dlouho vzdorovat.
Ale snad je ještě čas na usmíření s bohy. Proto se sešla hrstka několika spravedlivých, kteří ještě na bohy úplně nezapomněli, a rozhodli jsme se v Poseidónově chrámu obětovat bohům vzácné pokrmy a parfémy, ale hlavně naše léta shromažďované bohatství. Snad si naším činem usmíříme bohy a podaří se nám zachránit alespoň holé životy, pokud už nemůžeme odvrátit neštěstí celého ostrova. Snad nám poklad, jehož hromaděním jsme si bohy rozhněvali, přinese jejich přízeň, až po úplném zničení Atlantidy spočine v troskách Poseidónova chrámu na dně moře.”
Odpoledne jsme potkaly stařičkého rybáře. Ten nám vyprávěl příběh Atlantidy tak, jak mu ho povídal jeho děda, který se ho dozvěděl od jeho dědy a tak dál až do doby dávné katastrofy. Také jsme se dozvěděly, že prokleté duše Atlanťanů stále bloudí oceánem a někdy se zjevují na hladině. A protože jsme je chtěly vidět, dohodly jsme se s rybářem, že nás večer zavede tam, kde je možné je zahlédnout.
A opravdu se zjevily. Oblečeni ve starých antických tunikách, procházeli Atlanťané kolem nás, jako by nás neviděli. Nic neříkali, jen šli vodou, pomalu a bez výrazu. Přeci jen o nás museli vědět, dokonce už dříve, protože nám na břehu nechali námořnická trička. To bylo jasné znamení, že se máme vydat na plavbu.
|
|
další >>