Adršpach
16. – 18. 5. 2008
Velký dík patří Markétě Mertlíkové a jejím rodičům a sourozencům, kteří nám umožnili být na jejich statku a využívat zázemí, které nám poskytli. Ráda bych zde udělala reklamu jejich novému projektu – letní tábory na farmě pro děti všech věkových kategorií. Ať se jim daří!
Tento příběh se začal odehrávat už mnohem dříve kdesi v norských lesích. Kamarádka Markéta mi o svojí vesnici, o svém koníkovi a o kravách a psíkovi vyprávěla tolik, že jsem to všechno musela vidět na vlastní oči. A protože je nás víc takových, které ještě nikdy nepohladily krávu anebo nejely na koni, vypravily jsme se na farmu se světluškami.
Že světlušky pocházejí z velkoměsta, se u některých projevilo už pár stovek metrů od železniční zastávky, kde jsme po tříhodinové cestě vlakem vystoupily. Nehleděly na krásu vesnice, kterou jsme procházely, nechválily vůni šeříků a rozkvetlých jabloní… Vlekly se s batůžky na zádech prostředkem silnice a jediné, co vyhlížely, byla farma s koňmi. Nakonec jsme k ní došly, naneštěstí ležela na samém konci vesnice. Než se postavily stany, což bylo první zkouškou na naší výpravě, a než se nafoukly matrace, byla tma a čas akorát tak jít si lehnout. Nikdo nečekal, že ve dvou stanech po čtyřech světluškách bude klid, ale panické výkřiky: „Fúúúj, povóóóúúúk!“ nebo „Fúúj, beruškááá!“ nás docela překvapily.
Ráno bylo stejně krásné jako páteční večer. Na loukách okolo statku se povalovala ranní mlha, ve které se pásli koně a u lesa i nějaké srnky. Noc nebyla úplně nejklidnější, na farmě vládnou zvířata a ne všechny v noci podřimují, a proto mě trochu pobouřilo, že nás světlušky vytáhly ze spacáků už ve tři čtvrtě na sedm. Nasnídaly jsme se tedy dříve, než se plánovalo, a vyrazily jsme na výlet.
Adršpašské skalní město je bezesporu jedno z nejkrásnějších míst v naší zemi. Přivítalo nás průzračným jezírkem Pískovna, u kterého jsme se zastavily, řekly jsme si, jak se máme v přírodní rezervaci, jako je tato, chovat, a rozdaly jsme si zadání hry. Podstatou hry bylo zadívat se na opravdovou skálu, která byla v zadání schematicky nakreslená, a napsat si, jako co skála vypadá nebo co mi připomíná. U jednotlivých skal jsme se pak zastavovaly a nechávaly pracovat fantazii. Některé skály prostě vypadají třeba jako ruka a málokomu připomínaly něco jiného, jiné skály jsou tak zajímavé, že každý našel jiné pojmenování. V potoce jsme pozorovaly rybky a uvnitř skal jsme se dozvěděly, jak tato pískovcová krása vznikla.
Proplétaly jsme se skalním městem, až jsme se ocitly u jezírka, na kterém jezdí lodičky. Na plavbě byly všechny světlušky moc hodné, což bylo způsobené pravděpodobně strachem. Ono ne každému je lehko u srdce, když zjistí, že ten chlápek, co drží v ruce ten dlouhý klacek, který je jediným instrumentem na řízení maličké lodě naplněné lidmi, je dnes na plavbě poprvé a nikdy takovou loď ještě neřídil, nebo že zde dnes utonuli již tři lidi, anebo ten děsný jekot, co se ozýval odněkud z dálky…J Nakonec jsme ale všichni zdárně dopluli k výstupnímu molu, odkud jsme se po pauze na oběd opět vydaly do skal.
Dalším dobrodružstvím na naší cestě byla zřícenina hradu Střmen. Tři sta schodů šplhajících se na samý vrcholek skal jsme ještě zvládly hravě. Finiš byl výzvou pro všechny – vyšplhat nahoru na vyhlídku. Světlušky prokázaly velkou šikovnost a statečnost a všechny se výstupu zúčastnily. I když… možná to nebyl zas tak těžký výstup, když to zvládly naše severní sousedky ve střevíčkách a s kabelkami…
Počasí se velmi zhoršilo, a tak jsme se pomalu začaly přibližovat zpět na vlak. Cestou naší vesnicí jsme již tušily, že dneska suché nezůstaneme, ale všichni si přáli, aby ještě chvilku nepršelo. To, na co se světlušky těšily asi nejvíce, bylo totiž už na dosah: jízda na koni.
Zatímco Lucka s Ondrou vařili večeři, světlušky se zvládly podívat se ke kravám, pochovaly si koťátečka, hrály se psy a povozily se na koníkovi. Kdo chtěl, mohl si v mezičase nechat koníkem ožužlat ruku, anebo si ostatní koně jen hladit. Poslední světluška pak sesedla z koně, pelášila za ostatními do stanu, Markéta v rychlosti strčila koníky do stáje a v tu chvíli, kdy jsme všichni akorát doběhli pod střechu, začala krátká, zato intenzivní průtrž a bouřka. Vše pak bylo mokré, ale do konce dne již nepršelo. Večer jsme tedy i opékání buřtů, oproti tomu, co nás čekalo druhý den, zvládly v relativním suchu.
V neděli od rána pršelo. Pršelo při snídani, pršelo při balení, pršelo i při bourání stanů a dokonce pršelo i celou cestu domů. Koníci byli schovaní, zato světlušky venku pobíhaly a balily. Některé byly zabalené bleskově, jiné balily až dvě a půl hodiny a někde se to neobešlo bez slz. Kdo si co vlastně zabalil, se zjistilo až doma. V tom neskutečném nepořádku, který ve stanech byl, se to mohlo stát velmi jednoduše. Fakt je, že balit za mokra nic příjemného není. Na nádraží jsme došly skoro suché – tedy ty, co měly pláštěnky. Ve vlaku jsme seděly pěkně v suchu, pokud ovšem zrovna někdo nebyl celý polit čajem. Světlušky se v průběhu celého výletu chovaly ve vlacích velmi slušně, a to díky hře Městečko Palermo usíná. To je ale přeci jen v posledním vlaku přestalo bavit, a tak jsme měly místy strach, aby nezbořily kupé. Ukolébané klidem, že jsme děti dokázaly dovézt až sem a že už jen vystoupíme a předáme je v pořádku rodičům, jsme pak zjistily, že jsem spletla příjezd vlaku do Prahy a spletla se o hodinu. A tak nakonec měli i rodiče bojovku s titulkem: Přijeď si pro své dítě, jak nejrychleji to dokážeš. Daly jsme jim náskok od Hradce Králového. Všem moc děkujeme, že dokázali na nádraží dorazit tak rychle.