Bludičky
Byl krásný, teplý, letní večer a my jsme se rozhodly, že necháme světlundy o chvíli déle vzhůru. Vzala jsem kytaru a šly jsme si sednout k lesu za tábor. Zpívaly jsme si a poslouchaly hlasy noční přírody. Vše probíhalo pokojně, když v tom najednou se k nám z lesa začala přibližovat nějaká tajemná osoba s lucernou. Světlušky začaly jak jinak než ječet a schovaly se za nás. I já jsem se docela bála, protože tu paní jsem nikdy předtím neviděla. Byla to totiž Večernice.
Přišla nám říci důležitou věc:
“Koukám na vás z nebe a už dávno jsem vám chtěla něco říct, ale vždy jste šly moc brzy spát. Vím, že hledáte Pinďu, a poradím vám, kde je. Na louce za rybníkem se nechal zlákat světýlky a to homálem stálo život! Pospíchejte a vysvoboďte do z moci bludiček, snad ještě není pozdě.”
Bylo to úplně jasné, musely jsme hned vyrazit. A skutečně jsme ho našly! Byl na pasece za rybníkem a vypadalo to, že jdeme opravdu na poslední chvíli… Jiný by mu možná záviděl společnost tolika víl, ale Pinďa si nevybral zrovna moc dobře. Vpadl do spárů zlých bludiček, se kterými je legrace jen do té doby, než začnou chtít tancovat. Tanec však je jejich nejoblíbenější a běda, pokud se vám nechce. Mají ale jedno slabé místo, a to své lucerny. Ty při tanci nemohou držet a právě v této chvíli je všechny Pinďa hlídal. Běhaly jsme tedy k němu a brali mu je tak, aby nás bludičky nechytly. Bludičky se ztrátou světélka ztrácely i svojí sílu a nakonec unaveně padly do trávy a umřely. Konečně se Čtyřlístek opět sešel!
|
|
|
|