Etapovka 2005

Etapová hra 2005 – O ztraceném Čimovi

<<< TÁBOR 2005

Kde jen začít…?

No přeci u těch velkých zelených ptáků, kteří letěli přes naši louku z teplých krajin domů. Teprve když se u nás zastavili, spatřily jsme jejich smutné oranžové zobáčky. Hned jsme se zajímaly o to, co se jim přihodilo, protože takový smutek, to není přeci samo sebou…A tak nám ti ptáci začali vyprávět o tom, jak letí domů z teplých krajin a jak se jim cestou ztratil jejich nejmenší ptáček Čim, jejich holátko, miláček, chudinka malý, a že oni už se pro něj vrátit nemůžou, tedy určitě ne sami, protože jsou moc staří ale nejvíce ze všeho moc smutní z té strašné ztráty.

Hned jsme se nabídly, že se Čima vydáme hledat s nimi, ale pak jsme si uvědomily, že oni jsou ptáci, mají křídla a umějí létat, zatímco my jsme jen malé světlušky, které mají místo páru křídel dvě ruce, ať už šikovné či nikoliv. Věřte však nebo ne, oni nás proměnili. Najednou z nás byli ptáčci, růžoví, oranžoví a žlutí. Hned jsme se začali učit létat a po chvíli už jsme se proháněli vzduchem stejně jako oni. A tak se stalo, že jsme se vydali na dlouhou cestu ze Čimem.

Nevěděli jsme ale, kde ho máme hledat, a tak, když jsme potkali sojku, hned jsme se jí zeptali, jestli ho někde náhodou neviděla. Sojka ví všechno, co se v lese děje, a tak jsme doufali, že nám poradí. Její rada ale nebyla zadarmo, museli jsme jí pomoct uklidit les. V okolí lesní cesty byly umístěné předměty, které do lesa nepatří a nedostaly by se tam bez pomoci člověka. Ty jsme měli odhalit, zapamatovat si je a na konci cesty co nejvíce zapsat. Pak jsme je uklidili. Sojka nám pak řekla, že sice Čima neviděla, ale že by nám mohla poradit její kamarádka straka. Nakonec nás obdarovala svými peříčky, což je pro ostatní ptáky znamení, že sojka je naše přítelkyně a jsme pod její ochranou. Vydali jsme se tedy za strakou.

„Radu, poradit by jste chtěli, ptáčkové barevní?“, ptala se nás straka, když jsme ji konečně našli, „Dám vám radu, ale něco bych za ní chtěla…“. Znáte to, straka je chorobná zlodějka, líbí se jí vše, co se leskne, prstýnek, kamínek, sponečka, knoflík… Co se dalo dělat, pokud jsme chtěli znát její radu, museli jsme jí pár takových předmětů obstarat. Nekradli jsme je samozřejmě, ale poctivě jsme je vyhráli. Po lese bylo rozmístěno pět hracích stanovišť, na kterých se hrály karty, kostky, skořápky, hledaly se krátká stébla a stříhalo se. Straka byla nadšená a s radostí nám poradila – poslala nás za pštrosem, je to prý velký běžec a zná širé okolí. Ten ho možná viděl. K peříčku od sojky nám přidala ještě své a popřála nám šťastnou cestu.

Pštros krátkokrký, speciální druh s barevnýma pruhovanýma nohama, nás uvítal vlídně a hned nám s lítostí řekl, že Čima nikde neviděl. Nabídl nám ale, že nás převede přes velkou poušť, za kterou budeme v hledání pokračovat, a kterou bychom bez jeho pomoci asi těžko ve zdraví přeletěli.

Nejprve jsme se museli na cestu pořádně posilnit. Nashromáždili jsme si velkou hromadu toho nejlepšího zobání, které jsme po okolí sehnali, snědli jsme ho a vyrazili na let přes poušť. Byl to dlouhý let. Pozorovali jsme písečné duny, jak se pod námi tetelí v přehřátém vzduchu, prolétli jsme písečnou bouří, až jsme se ocitli na druhé straně. Moc jsme pštrosovi poděkovali a on nám na oplátku dal svoje peříčka, aby nás cestou ochraňovala. Ještě nám poradil, ať zkusíme najít paní slepici. Taková slepice toho prý vždy hodně ví. A tak jsme se ji vydali hledat.

Už z dálky jsme ji slyšeli: „Koko, koko, kokodá, kokodá,…“. Co asi bude za svoji radu chtít paní slepice? „Jsem už stará slepice, jsem roztržitá a zapomětlivá. Někam jsem nakladla svá vajíčka a teď nevím kam“, postěžovala si. „Najděte mi je a já vám poradím. Pozor ale na supa. Ten na ně má spadeno a určitě je hlídá.“

Sup nezapřel, že je dravec, a hledání vajíček nám vůbec neusnadnil. Nakonec jsme je ale skoro všechny našli, byla mezi nimi i jedna kraslice, a předali je paní slepici. „Děkuji, budu se snažit klást vajíčka tak, abych už je nikdy nepoztrácela. Ale to barevné nechci, ještě by se mi mohl vyklubat nějaký kanárek. Čima neznám, ale Fénix by mohl…“ …to už jsme ale skoro ani neslyšeli. Byli jsme tak zaujatí supem, který se vztekal nad ztrátou svačinky, že jsme si paní slepice už nevšímali. Uraženě odkvačila a my si až pak uvědomili, že jsme nedostali její peříčka. Co když nám budou cestou chybět? Kdo je Fénix a kde ho najdeme? Bylo nám líto, že jsme se k paní slepici nechovali zdvořileji. Ujali jsme se barevného vajíčka a odletěli jsme.

…o chvilku později se odněkud ozvalo tiché prasknutí, které napovídalo, že se někde cosi vyklubalo. A my jsme spatřili, že kraslice byla plná slepičích peříček.

„Nespi, musíme najít Fénixe“, znělo jakoby z dálky. Založila jsem si křídlo lépe pod hlavu a spala dál. Už se mi o tom ptákovi i zdá, pomyslela jsem si. Někdo se mnou zacloumal, což mě probudilo. Promnula jsem si křídlem očka a podrbala se na zobáčku. „Teď v noci? Copak on nespí?“, zajímalo mě. „Snad nespí, vždyť víš, jak to chodí u Fénixů.“ Ano, vzpomínám si, že jsem to už někde slyšela. Fénix je mýtický pták, který když zestárne, nezemře, ale shoří a z jeho popela povstane mláďátko. Tak si předávají vše, co umí a vědí, a tak je možné, že právě on nám řekne, kde je Čim.

Letěli jsme a koukali jsme do tmy, jestli někde něco zvláštního neuvidíme. V tom jsme zahlédli v dálce oheň. Byl to on, všichni jsme v plamenech rozeznali jeho siluetu. Byli jsme u zrození Fénixe.
Našli jsme ho v trávě hned vedle hromádky popela. Byl ještě úplně maličký a vypadalo to, že se opravdu před chvíli teprve narodil. Chtělo se mu spát a byl slaboučký. Zeptali jsme se ho, jestli nezná Čima, že měl oranžová peříčka, žlutý zobáček a růžová křidélka. Pokud měl dvě nohy a dvě křídla, tak takového ptáka prý viděl. A také dodal, že nemá co jíst, pít a ani žádné hnízdečko, kde by se mohl uvelebit. Pochopili jsme, že pokud chceme z Fénixe dostat nějakou inteligentnější radu, musí nejprve trochu povyrůst. Rozdělili jsme se tedy. Jedni šli pro zázračné svítivé fazole, druzí pro svítivou vodu do kouzelné studánky a třetí pro větvičky, ze kterých by si mohl maličký postavit hnízdo. Fénix vše zhltl a hned chtěl další a pak ještě jednou. Naše úsilí se nám vyplatilo. Fénix zesílil a nakonec nám opravdu potvrdil, že Čima viděl, jen teď neví kde. „Moc toho ještě nevím, ale mám výbornou radu: Sova. Moudrá sova vám poradí.“ Začali jsme si myslet, že Čima už asi nikdy neuvidíme. Na cestu jsme dostali opět peříčka.

Sova za námi přišla sama. Byla ale trochu nafoukaná. Řekla, že neporadí nikomu, o kom neví, že je alespoň trochu inteligentní. Museli jsme podstoupit IQ test! Někteří ani nevíme, co to IQ znamená, tak jsme maličcí, a chtějí se po nás takové věci! Ale nakonec to vůbec nebylo těžké, sova nás pochválila, jak jsme chytří, obradovala nás svými peříčky a poslala nás za tučňákem.

Tak pokud ani sova nic neví…

Cesta na pól byla docela v pohodě. Z kraje kry na nás zamával tučňák. „Tuč, tuč. Tuč, tuč. Čima? Čima? Rybičku do zobáčku, rybičku,“ povykoval na nás. To je úděl, co říkáte? No nedalo se dělat nic jiného, než tomu mlsounovi nalovit ryby. Prý do zobáčku, říkal, ale pak si dělal i zásoby, protože už měl bříško plné!

Jenže ani černo-bílý panáček nám neřekl, kde Čim je. Slíbil ale, že se poradí s ostatními ptáčky, a že nám všichni dohromady pomůžou. „Tady dostanete peříčka a leťte. Čekejte, až vám sojka přinese dopis. Tuč tuč. Pá pá, “ a odpochodoval.

…a tak jsme čekali na sojku a její dopis. Dny ubíhaly, dopis nepřicházel. Až jednou odpoledne… A nebyl to jeden dopis ale hned celý svazek! „Otevírejte postupně dopisy v takovém pořadí, v jakém jste je dostali. Každý je od jednoho ptáčka, každý vám popíše kousek cesty. Na každý dopis musíte přiložit příslušné peříčko, jinak se neotevře.“, psalo se v prvním dopisu. Hned jsme se vydali na cestu. Prošli jsme místa, která jsme znali, ale i ta, která jsme nikdy neviděli. Cestou jsme se koupali, trhali borůvky, prodírali jsme se hustým lesem a zdolali ten nejvyšší kopec v okolí, na jehož úpatí jsme ho pak našli! Čim seděl v trávě u potůčku, měl batůžek na zádech a byl moc šťastný, že jsme ho našli. Dal nám bonbóny, malé ptáčky na památku a také jsme se od něj dozvěděli, jak dopadla celá hra. Odnesli jsme si ho do našeho hnízda a pečlivě jsme ho hlídali, aby se zase neztratil.

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *