Jarní (zimní) výprava do Tanvaldu
12. – 14.4.2013
Zdá se, že jen co do Prahy dorazilo jaro, nám se zastesklo po hromadách sněhu. Cílem letošní jarní výpravy byly totiž Jizerské hory, a tam ještě leželo sněhu požehnaně.
Z Prahy jsme dojely v pátek večer vláčkem do Tanvaldu. Batohy se od vlaku svezly kus cesty autem a pak už jsme je vynesly jen kousek cesty přes les, sníh a led do našeho dočasného útočiště – skautské základny Modrá hvězda. V přízemí jsme si snědly večeři a k spánku jsme se uložily na prostorné půdě.
Ráno jsme po vydatné snídani vyrazily na celodenní výlet. Vlakem jsme se svezly do Josefova dolu, odkud jsme chtěly dobýt vodopády Jedlová a rašeliniště Čihadla s rozhlednou. Ale člověk míní a přírodní živly mění… Vyšly jsme proti proudu říčky Jedlová. Všude sníh, řeka z větší části zamrzlá, ale i tak na ní bylo k vidění několik pěkných vodopádů valících se přes obrovské balvany. Svačinooběd jsme snědly na vyhlídkové ploše u posledního velkého vodopádu pěkně vestoje, sedět nebylo kde.
A pak začalo pršet a naše cesta uhnula do lesa. Z vyšlapané cesty se stalo pár ojedinělých stop, takže jsme se chvílemi trochu bořily, ale zatím to nebylo nijak hrozné. Přes les jsme se vyškrábaly až na širokou rovnou cestu, vedoucí pořád dál a dál směrem k Čihadlům. Cesta se jmenovala Mořská, ale jako u moře si tam člověk rozhodně nepřipadal. Bylo tam jen moře sněhu. Na chvilku sice vysvitlo sluníčko, ale to jen poroto, aby nás poškádlilo před tím, než na nás zase poslalo vydatný deštík. Cesta byla neprošlapaná, neujetá, no zkrátka – bořily jsme se při každém kroku. Někdo i víc, než by musel – sníh zkrátka děti baví, i když jsou mokré až za krkem. Pomalu jsme klopýtaly vpřed a začalo být jasné, že naplánovanou trasu nemůžeme stihnout. Došly jsme tedy jenom na rozcestí Pod Čihadlem, kde jako zázrakem přestalo pršet a vylezlo slunce.
.
Okamžitě z nás začala stoupat pára. Po zasloužené svačince jsme si ve sněhu zahrály honičku Cestičky, což nám pěkně rozproudilo krev v žilách a zvedlo náladu. Na další cestu jsme se vydaly po běžkařské trase k hájovně Peklo a cestou jsme dávaly pozor, abychom nezničily stopu, protože i teď na začátku jara ještě bylo k vidění pár běžkařů. Od Pekla jsme opět uhnuly na málo prošlapanou cestu, ale nikomu už to nevadilo – stejně nám všem už dávno čvachtalo v botách. Cestou jsme soutěžily, kdo dokáže dojít po sněhu co nejdál bez proboření. Pak nám ještě zbyla chvilka času na další výbornou svačinku na prosluněných kládách dřeva a pak už to byl do Josefáče na vlak jenom kousek. V Tanvaldu bylo o poznání méně sněhu než ráno. V chalupě už na nás čekala Petra s večeří, kterou jsme sluply raz dva a večer jsme nejprve doplňovaly a vybarvovaly Velké putování Vlase a Brady a pak jsme hrály Lodě a mezitím se všechny naše mokré boty pěkně sušily u kamen. A pak už jsme zalehly na naší půdu a spaly až do rána.
V neděli jsme se probudily do nádherného slunečného počasí. Po snídani jsme si trochu sbalily a vyrazily jsme ven. Skautky měly za úkol nařezat a naštípat dřevo na doplnění do chalupy (šlo jim to moc dobře) a světlušky popošly kousek na nedaleký vrcholek Malý Špičák a tam si stavěly domečky, prolézaly mezi kameny a nebo se jenom vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Oproti sobotě to byla příjemná změna. K obědu jsme sluply polévku, douklidily jsme v chatě a už byl čas vyrazit na vlak. Ten nás potom odvezl do úplně jarní Prahy, kde si nás (s trochu mokrými botami, ale jinak nepoškozené) vyzvedli rodiče.
