Bedřichov
22.1.2005
Ráno mi v 5. 45 zazvonil budík a já jsem byla přesvědčená, že se dnes určitě ze sněhu radovat nebudu. O hodinu později jsme již na Bílé Hoře skládali lyže, boby, běžky a sáně do podpalubí autobusu, a pak jsme se opět na dvě hodinky uložili ke spánku a čekali, kdy dorazíme do Bedřichova.
Na horách byla spousta sněhu a než jsme zastavili, těšili se ven na sjezdovku snad už úplně všichni. Proto hned potom, co jsme se rozdělili do skupin, vzal si každý svoje zimní náčiní a vyrazil směrem k vlekům. Nejnáročnější z celého dne bylo překonat sněhový val těsně za parkovištěm.
Dvě světlušky s sebou měly lyže, takže jedna skupinka se vyskytovala především na sjezdovce. Lyžovaly jsme na všech vlecích, které byly k dispozici. Na lyžování nebyl zrovna ideální sníh (respektive nebyl vhodně upraven) a vlastně ani počasí nám moc nepřálo, foukal tak silný protivítr, že nás občas zpomaloval. Našla se ale místa, která byla relativně za větrem, na těch jsme pak jezdily nejvíce. Dále jsme se v odpoledních hodinách vyskytly i v bufetu na teplém čaji.
Ostatní světlušky se pohybovaly zprvu na bobech, pak ale zjistily, že jen tak na sněhu a pod sněhem je to vlastně nejlepší, a tak stavěly dráhu a podsněhové tunely a celkově se snažily, aby to náhradní oblečení od maminek nepřivezly domů suché. V poledne tedy bylo třeba vydat se na zpáteční cestu k autobusu, kde se světlušky převlékly do suchého a naobědvaly se. Zbytek dne si užily opět na sněhu.
K večeru se počasí vylepšilo, dokonce nás pozdravilo i sluníčko, my jsme ale už museli k autobusu, kde jsme spočítali, jestli nám někdo nechybí, a nechali jsme se dovézt zpět do Prahy, kde si nás, unavené, vyzvedli rodiče