Plešivec

4.3.2017

To byl tedy výlet! Když jsme plánovaly letošní výlety, ani nás nenapadlo, že ten na začátku března nebude zimní, ale téměř letní! Počasí bylo skvělé, podle předpovědi až 17°C, modré nebe. Pravda, kdo se nechal nalákat a nevzal si bundu a čepici, ráno trochu klepal zubama, a dole pod Plešivcem musel vynalézat praktické pokrývky hlavy, ale pak se vítr utišil a otaplilo se, a bylo chvílemi až horko.

Ze Smíchovského nádraží jsme dojely přes Zdice do Rejkovic, odkud vede lesní cesta neúprosně orientovaná směrem vzhůhu, na 2 km trasy převýšení 300 m, až na kopec Plešivec, trčící mezi okolní brdskou vrchovinu. Cestu vzhůru jsme chtěly mít rychle za sebou, proto jsme neplánovaly žádné zastávky, ale nakonec jsme přeci jen udělaly pauzu u pokácených břízek, ze kterých se dala loupat březová kůra. Nabraly jsme toho, nebudete věřit, celý batoh! Po březové kůže byla totiž poptávka.

Sice jsme vyrážely již v 8 hodin ráno, cesta nebyla zase až tak dlouhá, a Plešivec jsme zdodaly, až na loupání kůry, rychle, už nám začalo kručet v žaludcích, a když pohled na hodinky ohlásil 11 hodin, a vedle okraje lesa se objevilo prosluněné závětří, daly jsme si oběd. Čekat s jídlem až na Čertovu kazatelnu by bylo možná romantické, ale ne úplně praktické. Tam by se nám totiž mohlo stát, že by se nám svačiny skutálely dolů ze skály (a možná nejen ty svačiny…).

Čertova kazatelna nás jako vždy ohromila svým fantastickým výhledem na Brdy. Při dalším pokračování po hraně kopce jsme pod námi již viděly trampské kempy, kde se začínaly rozělávat ohně. I my jsme takový kemp měly v plánu najít. Naší podmínkou je ale vždy dostatek vody v blízkosti ohniště, abychom mohly zajistit dostatečné uhašení ohně.

U Smaragdového jezírka již také trampové byli. Oheň bychom zde rozdělaly rády, ale bylo nás docela hodně, a tak jsme je nechtěly rušit. Pokračovaly jsme tedy dál. Tip na kemp jsme měly, ale nakonec jsme se uchýlily jinam. Místo pro náš oheň nám vlastně ukázal strakapoud. Zatímco jsme stály a pozorovaly, jak klepe do kmene stromu, objevily jsme krásné tábořiště. A protože bylo nedaleko jezírka, a nikdo tam nebyl, nebylo co řešit a už se buřty opékaly.

Cesta nás dále zavedla k viklanu, kolem kterého je Fabiánova zahrádka – záplava mužíků postavených z kameů. Také jsme si každá malou mohylku postavily, a přitom jsme si něco přály. Snad nám naše přání Fabián splní.

Chvíli jsme se ještě vyhřívaly na louce a vyřezávaly jablka, pak jsme se ale již vydaly na poslední úsek cesty. Finiš byl trochu na knop, ale cestu jsme si dokázaly zkrátit, a tak jsme na vlak nakonec ještě asi 10 munit čekaly.