Jarní Sázava

24. – 26.3.2017

Naplánovat si jarní výkendovku na konec března, to chce trochu odvahy! Také jsme na té Sázavě mohly bruslit… Ale ne, letos nám zatím jaro přeje, takže hlásíme další prosluněnou výpravu!

Z Hlavního nádraží jsme vlakem dojely do zastávky Samopše – kdesi mezi Sázavou a Českým Šternberkem. Ubytování U Lanovky, kde žádná lanovka nebyla, bylo docela pěkné. Bez přímotopů bychom asi umrzly, ale s nimi to bylo v pohodě. V pokojích bylo hezky teplo, na chodbě to pak vyžadovalo trochu pohybu, to je pravda, ale i to se již druhý den zlepšilo. Vaření bylo prima, a společenská místnost vyloženě dobrá!

V pátek večer jsme zahájily program výrobou skřítků, pro které jsme v sobotu na výletě chtěly postavit domečky. Sobotní ráno bylo neobvyklé. Oproti jiným akcím mě neprobudil řev světlušek, ale řev přírody – jak ti ptáci v meandru Sázavy zpívali! To byl úplný koncert. Ze všech stran, jako v amfiteátru, přicházely stovky ptačích hlasů, odtud píšťaly, odtud housle, harfa, a dirigent: jaro. A nad tím vším se vznášl obrovský dravec.

Výlet jsme zahájily na Českém Šternberku. I přesto, že jsem očekávaly, že bude zavřený, byl otevřený, a tak jsme ho hned navštívily. Po modré značce jsme pak pokračovaly lesem. V době oběda jsem si udělaly delší pauzu na jídlo a na stavění království pro naše skřítky. Někteří měli opravdu celé krajiny, jiní měli pořádné opevnění, tihle zase bydleli na vyvýšeném pařezitém ostrohu, někteří měli skvěle vybavené kuchyně a vařili samé dobroty, ještě jiní mysleli i na boj a součástí jejich panství byl i důmyslný obranný systém.

A pak jsme se poprvé ztratily, vybaveny všemi těmi GPS… Dobře, půjdeme tedy tudy, kolem potoka, krásnou pozvolnou cestou. Nejvyšší čas vysvětlit světluškám, na co mají celou dobu ta plata na vejce. Nasbíráme do nich něco: červeného, průsvitného, jedlého, kulatého, slizkého, šťavnatého, chlupatého, ostrého, a ještě dvě vlastnosti, na které se nemohu vzpomenout. Tak jsme šly a sbíraly, koukaly se kolem sebe, šly kolem koní, úvozem a mezi poli, a když už jsme to měly, zastavily jsme se na svačinu a celou hru si vyhodnotily. Není kulaté jako kulaté, a vše co je mokré není současně i slizské, ale všichni nasbírali spousto pěkných přírodnin, a tak jsme se zase něčemu přiučili.

V malé vesničce Vraník jsme kolem pidistroužky, kde si voda skotačila ve vydlabaném dřevě jen tak v trávníku, došly ke zvoničce, a pak touhle cestou, a už jsme se zase ztratily. Chůze terénem je sice nejlepší, pokud ale zrovna ten terén není protkán výběhy pro krávy, a pokud zrovna ty krávy nejsou na pastvě. Naštěstí se ale pásly daleko, a k bezpečné cestě to bylo opravdu jen pár metrů, a tak jsme na chvíli infiltrovaly jejich území, a v okamžiku jsme již zase mohly pokračovat v cestě. Nahoře mezi pastvinami byl tak krásný výhled do kraje, že jsme si daly pauzu na honičku.

Poslední prosluněná louka na konci cesty nás také ještě na chvíli zlákala k odpočinku. Pak už jen lesem dolů k železnici a zpět do chalupy. Večer jsme si chvíli hrály různé hry a nakonec došlo i na zpívání s kytarou.

V neděli jsme si hrály u chalupy na hřišti hry, vyráběly jsme si plavidla z přírodnin, jedna z nás dokonce zkoušela, zda by se na něm mohla také plavit – ukázalo se, že nemohla (naštěstí jsme jí z té řeky nakonec vytáhly…) Po obědě jsem se vypravily na výlet, který skončil v Sázavě na nádraží, odkud jsme již jely vlakem domů.