S entem za dobrodružstvím

Etapová hra 2014

V lese entů, živoucích stromů, se usadila krásná a krutá čarodějnice, která čerpá svoji sílu ze čtyřech zemských živlů – voda, vzduch, země, oheň. Tím oslabuje okolní krajinu, ve které pak nemohou žít ostatní bytosti. Na entech se to projevuje nejvíce, protože se v nich propojují intenzivně všechny čtyři živly – voda na závlahu, vzduch k dýchání, v zemi koření a berou si z ní živiny, a oheň, to je energie slunce, bez které nemohou existovat. V důsledku toho všichni enti usnuli. Chybí jim voda, a proto usychají, půda je tak tvrdá, že se nemohou hýbat, mají málo slunce a špatně se jim dýchá.

Usnuli všichni, s výjimkou malého entíka, o kterého do poslední chvíle pečovali rodiče. Entík chodí do tábora tajně pro vodu, kterou rodiče zalévá a doufá, že se probudí. Jednou jsme ho při tom ale načapaly: “Kdo jsi a co to děláš s naší vodou?”, zeptaly jsme se. Entík se nám představil a místo omluv nás zavedl za svými rodiči. Bylo nám hned jasné, že s tím musíme něco udělat a entíkovi pomoci záhadu vyřešit. Aby se nás entík tolik nebál, rozdělil nás do menších skupin – duby, buky, lípy a olše.

Prví tvor, za kterým jsme se spolu s entíkem vydali hledat radu, byl kentaur. Abychom s ním mohli promluvit, museli jsme se dostat k němu do labyrintu. Cestou jsme museli mít zavázané oči, neboť v labyrintu se často ukrývá bazilišek, na kterého se nesmí pohlédnout, jinak člověk zkamení. Abychom se pak zase správnou cestou dostali ven, pamatovali jsme si trasu podle pořadí předmětů, na které jsme narazili. Kentaur nám moc neporadil: “Nemůžu se z labyrintu dostat, hepčí, protože v něm žiji a mám v něm své poslání, kucky, kucky, střežím vchod do podzemní říše. Jinak bych vyrazil pátrat s vámi po příčině toho, proč se mi poslední dobou tak špatně dýchá!”

Víme, že naše poslání je důležité. Kam jen se vydat? Už z dálky slyšíme vodní ženu, pobíhá, kvílí. Zjišťujeme, že má svá vajíčka v bažině, ale protože se z krajiny ztrácí voda, bažina vysychá a tak hrozí, že zahynou všichni její potomci. Pomůžeme jí vajíčka posbírat, aby je mohla přenést jinam. Po bažině se ale musíme pohybovat na nášlapných deskách, jinak se zaboříme. Zachráněná malá gelovitá vajíčka předáváme nymfě, ona nám děkuje a přeje šťastnou cestu. Trochu nás to zdrželo, ale stálo to za to!

Na další cestě potkáváme krásnou čarodějnici, paní lesa. Překvapuje nás, že ona s ničím problém nemá. Vše je v pořádku a ona se chce pobavit, když už nás vidí. Hrajeme s ní tedy její hru. Za to nás odmění moc dobrými želé bonbóny. Její oblíbená hra byla mastermind, mistr mysli. Sice jsme prokoukli její tajnou kombinaci barev, ale přeci jen nám něco uniklo…

Potkáváme dryády. Žijí ve stromech. Dříve normálně chodily po lese, sbíraly lesní barvy, kterými se pomalovávaly, aby s lesem splynuly. Teď se ale bojí od stromu vzdálit, protože by o něj mohly přijít. Jejich barvy tedy blednou a díky tomu jsou viditelnější a zranitelnější. “Vy jste tu čarodějnici neprokoukli? To nás udivuje! Ona není hodná, jak si myslíte, protože vám dala bonbóny. To ona může za všechno, co se v lese děje. Pomozte nám sebrat barvy, abychom se mohly zase zamaskovat, a my vám povíme, co víme!” Sbíráme tedy barvy z květů, lezeme po stromech, mícháme přesné barvy pro konkrétní dryády – některé jsou hnědé, jiné víc do zelena, další zase do modra. Nakonec se ale dozvídáme, co jsme potřebovali. Konečně se snad někam v našem pátrání pohneme: “Jděte za druidy! Ti vědí o lese všechno.”


A tak jdeme. Druidi nás před tím, než nám cokoliv řeknou, posílají na stezku vědění. Chtějí vědět, zda se s námi mají vůbec bavit, náfukové. A tak procházíme stezku plnou zákeřných hlavolamů. Nakonec se jim ale zalíbíme, jsme docela chytří: “Čarodějnice sbírá svoji sílu ze čtyř živlů do speciálních artefaktů. Tyto artefakty musíte najít a zničit. Určitě něco najdete v jejím doupěti. Tam se ale vydejte za tmy, když spí. Jinak je to výprava velmi nebezpečná.”

Když padne tma, jdeme hledat doupě čarodějnice, abychom se dozvěděli, kde má schované zdroje síly jednotlivých živlů. Jdeme lesem po odrazkách, úplně potichu. Dojdeme do doupěte čarodějnice, ona tam spí a chrápe. Opatrně sebereme vše, co v doupěti najdeme, a pelášíme zpět do tábora. Ráno zjišťujeme, že jsme našli kusy mapy a truhlu na čtyři artefakty. Mapu skládáme a hle, najednou víme, kde svoje artefakty ukrývá. Je jich ale nějak víc…

Vypravujeme se tedy na místa, kde mají artefakty být, a vracíme se do tábora s množstvím rozličných předmětů. Čtyři z nich se ale liší. Jsou krásné, barevné, lesklé, plné energie. Přemýšlíme, co s nimi. Jak je zničit? A proč se na mapě objevila kresba jakésy brány do nitra Země? To nemůže být náhoda. S entíkem v čele si to štrádujeme do kopce, na jehož strmém svahu objevujeme kráter – bránu do nitra Země. Entík všechny artefakty do kráteru hází a … ty jsou zničeny mohutnou erupcí, která ven z kráteru vyvrhne dým a pěnu, která z artefaktů zbyla. Artefakty se vypařily. Moc čarodějnice, která nám byla v patách a bezmocně všemu přihlížela, je zlomena. Utíká z lesa, který začíná opět žít svým životem, tak, jak tomu vždy bylo.

Naše dobroudružství nás zavedlo za fantastickými bytostmi. Zasportovali jsme si, občas jsme se trochu báli, jinde jsme museli zapnout mozky na vyšší obrátky. Chtělo to strategii, nápaditost i odvahu. Přesvědčili jsme se, že les se všemi jeho bytostmi je křehký ekosystém, do kterého nesmíme zasahovat, jinak jeho stabilitu porušíme. Právě lesy s různorodou skadbou stromů jsou stabilním útočištěm pro zvířata, nižší rostliny a především plícemi Země, tolik důležitými pro nás, lidi.