Výprava za legendou Butovického hradiště

10.2.2013

Jaro přírodu svou přítomností ještě nepoctilo, tak jsme se to vydaly udělat my, aby si nemyslela, že se na ni úplně zapomnělo. Vydaly jsme se na takový kratší výlet do Dalejského a Prokopského údolí, které tvoří ostrůvek krásné přírody se skalními scenériemi mezi pražskými sídlišti.

Cílem nebylo trhnout rekord v počtu ujitých kilometrů, ale vysvobodit princeznu Butovického hradiště ze spárů zlého zbojníka. Celým výletem světlušky provázela brožurka, do které postupně, jak se plnily úkoly, přibývaly další části legendy, až se nakonec zjistilo, jak to celé dopadlo. A jak už to v životě chodí, mívají příběhy dobrý, ale i špatný konec. Většině výletníků se princeznu vysvobodit podařilo. Jeden z nich ale skončil jako kamenný sloup…

Další čtení už je snad jen pro ty, kteří se na chvíli chtějí vrátit do dětského světa her. V případě zájmu je možné připravenou brožurku spolu s textem obdržet e-mailem ve formátu pdf. Cesta začíná na Řeporyjském náměstí a sleduje zastavení naučné stezky Údolím dalejského potoka.

Legenda Butovického hradiště

1. zastavení (3) Pod Placatou skálou

1) Je tomu už dávno a dávno, kdy na tomto místě mezi dramatickými skalami, na okraji středověké vesničky Řepu-reje, žil mladý chlapec jménem Dalej. Byl to hodný hoch. K učení se moc neměl, zato své kozy uměl pást jedna radost. Jednoho dne ležel Dalej na Placaté skále, jak s oblibou místní nazývali tu zvláštní skalku, a krátil si chvíli čištěním zubů stéblem trávy. V tom mu zrak padl na prapodivný předmět. Byla to malá truhlička vykládaná lesklými kamínky. Zvědavost byla pasáčkovi vlastní, a tak truhličku otevřel. Na dně ležel tajný vzkaz: (světlušky luští šifru od princezny, která říká: Zachraň mě!)

2) Dalej nelenil. Najednou ho napadlo, že vůbec nemusí celý život ležet na Placaté skále a pást kozy. Vždyť on se klidně může vydat do světa! A k tomu ještě zachránit princeznu Butovického hradiště! Naházel si ho uzlíčku pár nejdůležitějších věcí, políbil maminku na rozloučenou a pustil se na cestu. Šel a šel kolem skal, přes potok, až došel do míst, které zdejší lidé nazývali Mušlovka.

2. zastavení (6) Mušlovka

Ještě krok a budu nejdál od domova, jak kdy v životě, pomyslel si Dalej. Najednou mu přejel mráz po zádech. Neznámé končiny ho začali trochu děsit. Co když se ztratí? Měl by si raději začít kreslit mapu, kudy jde. Vyndal si tedy tužku a kus pergamenu a začal si zakreslovat cestu a všechny významné věci, podle kterých se může v případě, že se ztratí, orientovat a vrátit se domů. Šel a šel, až došel do Černého lomu. (úkolem je zakreslovat si významné orientační body do mapy)

3. zastavení (7) Černý lom

1) Ó, takový krásný lom, pomyslel si Dalej. Ten by se líbil mým kozám! Mohly by tady pobíhat a poskakovat z jedné skály na druhou. A jak se tak rozhlížel, zakopl o kámen, upadl a poranil si prst na ruce. Ještě, že mám s sebou obvaz, pomyslel si. Jinak bych asi nemohl pokračovat dál. Usedl tedy na kámen, o který škobrtl, a prst si zavázal. Konce obvazu svázal ambulantním uzlem.

2) Se zavázaným prstem se vydal dál. Stále si zakresloval cestu. Krajina byla skalnatá, každé zákoutí mu připadalo stejné. Někdy měl dokonce pocit, že už tudy jednou procházel. Buchty od maminky už mu pomalu začaly docházet, síly ho začaly opouštět, víra ve vysvobození princezny slábla. Začal ho přepadat pocit, že princeznu asi nikdy nezachrání. Až došel do Červeného lomu.

4. zastavení (9) Červený lom

1) Sedl si, vyčerpán zabořil obličej do dlaní, a vzpomínal na své kozy. Co by si tak počaly na jeho místě? Ty by se asi v klidu pásly… Vzpomněl si také na svoji maminku. Co by asi tak ona dělala? Maminka by poprosila ducha přírody, aby jí dodal sílu. Jenže soška ducha přírody zůstala doma. Ke komu má obrátit své prosby? To je nápad! Dalej zalovil v uzlíku, vyndal si nožík, bramboru a ducha přírody si vyřezal z brambory. (světlušky vyrábějí z brambory ducha přírody)

.

.

.


.


2) Hned měl lepší náladu. Něco mu říkalo, že už určitě půjde jen kousíček a přijde k Butovickému hradišti. Vydal se tedy na další cestu. Aby se nezdržoval, přestal si kreslit mapu, kudy jde.

5. zastavení (11) Klukovické koupaliště

A bylo to tak. Ušel už jen kousek a ocitl se ve skalním amfiteátru, na jehož vrcholku spočíval skalní hrad, Butovické hradiště. Na jeho hradbách se procházeli strážní, z věže vlála černá vlajka – na hradišti se držel smutek. Proč? Neváhal a zavolal na jednoho ze strážných: „Hej, strážce, proč držíte smutek?“ Strážce chvíli hledal, odkud křik přichází, pak si všiml Daleje a zavolal: „Naši princeznu unesl zlý zbojník na hrad Děvín.“ „Tak to jsem tady správně. Já ji jdu totiž zachránit“, pravil Dalej. „Skutečně? Tak to chvíli počkej,“ pravil strážný a za chvíli už dolů k Dalejovi pochodovalo procesí, v čele se samotným králem. „Ty jdeš zachránit naši princeznu?“ zeptal se ho král. „Ano,“ pravil Dalej. „A víš, jak vypadá? Zvěsti praví, že zbojník na Děvíně drží naši princeznu, k tomu ale ještě mnoho dalších začarovaných jezinek, které vypadají přesně, jako ona. Ten, kdo vysvobodí špatnou princeznu, zkamení na místě. Máš stále chuť se za ní vypravit?“ Tak to Dalej nečekal. Jezinky? Mít tak s sebou svoje kozy, pomyslel si, ty by jezinky potrkaly a bylo by po problému. Jak to ale vyřeší on, to nevěděl. „Králi, ukaž mi její obrázek. Já ji snad poznám, až ji uvidím.“ Král mu tedy ukázal princeznin obrázek a Dalej se vypravil na Děvín. Doufal, že ho cestou něco napadne… Došel až do Prokopského lomu. (úkolem je zapamatovat si, jakou barvu měly kameny na princeznině koruně)

6. zastavení (13) Prokopský lom

Jak jen tu princeznu bláznivou poznám, lámal si celou cestu hlavu. Napadlo ho mnoho možností, ale žádná mu nepřišla použitelná. Kozy moje, zoufal si, co si počít? Vzpomínal na to, jak lehával na Placaté skále, a se stéblem mezi zuby zpíval kozám ty jejich oblíbené písničky o trávě a sluníčku. Vždy, když jim zpíval o trávě, vesele zvonili zvonečky. Jednou jim zkoušel vyprávět dokonce i pohádku, tu o vlkovi a třech kůzlátkách, ale ta se jim vůbec nelíbila a jedna koza ho dokonce potrkala. Aha! To je ono. Složí princezně písničku, takovou, která bude oslavovat její krásu, a která bude současně vyprávět o tom, jaké jsou jezinky zlá stvoření, a podle toho pozná, která princezna je ta pravá. Bude to ta, která se bude usmívat. Dal se tedy do práce. Když měl písničku složenou, vydal se dál, až došel k jezírku. (světlušky skládají opěvnou báseň)

7. zastavení (15) Lomy u jzírka

Jezírko muselo mít kouzelnou moc, protože jen co se z něj napil, cítil se úplně opilý láskou k princezně. Čím ji obdaruje, až ji zachrání? Jak to udělat, aby princezna hned nepoznala, že je Dalej jen obyčejný pasáček? Rozhodl se tedy, že jí vyrobí jako dárek prsten. Hned, jak ho měl hotový, vydal se na Děvín, který se tyčil vysoko na skalách. (z přírodnin se vyrábí zásnubní prsteny pro princeznu)

8. zastavenína vrchu Děvín

1) Hrad Děvín byl malá tvrz s vysokánskou věží s deseti okny. Z každého okna vykukovala hlava princezny. Která je ta prává? Kterou má zachránit? Dalej se rozhlédl kolem, zbojníka nebylo nikde vidět. Začal tedy zpívat svoji písničku. (přednášejí se složené básně)

2) Ale co čert nechtěl, usmívaly se všechny princezny. Plán se tedy nevydařil. Co bude dělat teď? Musí ji poznat podle toho, jak vypadala na obrázku. Pečlivě si prohlédl všechny princezny a přemýšlel, která by to mohla být. Jak jen, kozy moje, ta princezna vypadala? Nakonec na jednu z nich ukázal a zakřičel: „Tebe chci zachránit!“ (z deseti barevných variant se vybírá ta správně barevná koruna)

3) „Hoď mi lano, ale rychle, než se zbojník vrátí!“ zakřičela svým líbezným hlasem princezna. Lano, kde ho mám vzít? Co takhle svázat několik provázků, které mám s sebou v uzlíku, pomyslel si Dalej a dal se rychle do práce. (na čas světlušky svazují uzlovačky ambulantním uzlem)

Konec příběhu pro ty, kdo poznaly správně princezninu korunu:
Princezna lano chytila hned na poprvé. Jeden konec uvázala za kliku dveří, které vedly do její komnaty, druhý konec spustila z okna dolů a už šplhala ze svého zajetí. Dalej ji dole pod věží chytal, kdyby spadla. Jak se blížila níž a níž, všiml si pasáček, jak je krásná. Takovou mít za ženu, to by bylo něco! To by moje kozy koulely oči. A co teprve maminka. A co teprve sousedi?! Rozhodl se, že nic nenechá náhodě, a jen co princezna sleze dolů, požádá ji o ruku. A tak se také stalo. Ještě kousek a už byla princezna na zemi a už pasáčka objímala radostí ze záchrany. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Dalej princezny. „Prokopka,“ odpověděla princezna. „Smím tě, Prokopko, požádat o ruku?“ zeptal se jí Dalej. „Ano, ráda si vezmu svého zachránce,“ pravila princezna. Dalej jí navlékl vyrobený prsten a políbil ji. Pak ji vzal do náručí a utíkal s ní celou cestu až na Butovické hradiště, kde se po přivítání konala veliká svatba. A žili spolu šťastně až do smrti.

Konec příběhu pro ty, kdo nepoznaly správně princezninu korunu:
Princezna lano chytila hned na poprvé. Jeden konec uvázala za kliku dveří, které vedly do její komnaty, druhý konec spustila z okna dolů a už šplhala ze svého zajetí. Dalej ji dole pod věží chytal, kdyby spadla. Jak se blížila níž a níž, všiml si pasáček, jak je krásná. Takovou mít za ženu, to by bylo něco! To by moje kozy koulely oči. A co teprve maminka. A co teprve sousedi?! Rozhodl se, že nic nenechá náhodě, a jen co princezna sleze dolů, požádá ji o ruku. A tak se také stalo. Ještě kousek a už byla princezna na zemi a už pasáčka objímala radostí ze záchrany. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Dalej princezny. „Prokopka,“ odpověděla princezna. „Smím tě, Prokopko, požádat o ruku?“ zeptal se jí Dalej. „Ano, ráda si vezmu svého zachránce,“ pravila princezna. Dalej jí navlékl vyrobený prsten a políbil jí. Vtom obloha zčernala, ozval se děsivý smích, z princezny se stala ošklivá jezinka a z pasáčka kamenný sloup. Chudák pravá princezna čekala na svého zachránce ve věži Děvína ještě mnoho dalších let, a už si nikdo ani nepamatuje, zda ji vůbec někdo někdy zachránil…