Tábor na Pampeliškové louce 2010

18. – 31.7.2010

ETAPOVÁ HRA >>>

Na Pampeliškovou louku jsme se letos vydali po jedenácté. Přestože už je to číslo, které nespočítáme na prstech rukou, stále nás okolní příroda nepřestala bavit. Na Pampeliškové louce už jsme jako doma a stará zákoutí nás přivítala s otevřenou náručí; les nám posloužil jako úkryt před horkem i deštěm, louka nám poskytla půdu pro naše plátěné domečky a hry a potok s koupalištěm nám pomohly zchladit se při tropických vedrech. Nutno podotknout, že jsme si takových veder na letošním táboře moc neužili. Hned po příjezdu nám stavbu začal znepříjemňovat nepřetržitý déšť. Věty typu: „Támhle už se to protrhává, za chvíli to přejde,“ zaznívaly na louce téměř den a půl, bez takového optimismu bychom ale nejspíš nepostavili ani jeden stan. Základem úspěšné stavby byl neuvěřitelný “dream team” rodičů, který se do stavby vrhl s nasazením a skvělou náladou. Necelá hodinka bez deště byla jako na objednávku a stačila na postavení všech stanů. Po zatlučení posledního hřebíčku do podsady se opět spustil déšť. V neděli večer stály všechny důležité stavby a v pondělí, kdy už se počasí umoudřilo, jsme dokončovali jen brány.

A tak nám začal plnohodnotný táborový život, který doprovázela etapová hra. Světlušky v průběhu tábora hledaly ztracenou bájnou Atlantidu. Po postavení lodí, vytvoření zásob potravin a všemožných útrapách na moři se jim to nakonec povedlo a tím, že dokázaly svou odvahu a skromnost, vysvobodily zatracené duše hamižných Atlanťanů. Příběh i fotky najdete ZDE >>>.

Přestože jsme měli tábor světlušek, na louce s námi byli zástupci všech skautských oddílů. Kromě světlušek tu bylo pět skautek (na konci tábora už šest), jedno malé vlče Vojtíšek, jeden skaut Vosa, kterého krátce podpořil i Babka, a naše drahé sestry Petra a Madla. Polovinu tábora s námi prožil také Honza, na návštěvu přijel Úďa se Zuzankou, děda Karel, Martin a Jarda.

Jako každý rok se vše točilo kolem kuchyně. Ta byla letos fungl nová, takže se v ní vařilo jedna radost. Jen co jsme se nasnídali, už byla svačina, na té už voněl oběd, který vzápětí vystřídala zase svačina, a na večeři už se do nás skoro nic nevešlo. Letos bodovaly buchtičky a buchty (s povidly a tvarohem, mňam!), zelňačka, rajská omáčka, špenát, řízky a hitem tábora byly bramborové knedlíky na všechny způsoby (viz Pohádka o krabici s bramborovými knedlíky).
Kromě etapové hry a obvyklého programu jsme pilovali country tance, Anička nás naučila hip hop sestavu, hráli jsme společenské hry, oslavili jsme narozeniny Natálky, Adélky a Petry a zábavné odpoledne jsme pojali jako mix jarmarku a karnevalu.

V průběhu tábora jsme uspořádali dva ohně, jeden na začátku a jeden na konci. Závěrečný oheň byl významný hned z několika důvodů. Světlušky totiž letos splnily poměrně dost odborek, které se u ohně předávaly, a také jsme z oddílu světlušek převedli jednu novou skautku. Po skončení ohně skládaly některé světlušky a skautky slib.

Letošní tábor uběhl jako voda. Poděkování patří všem účastníkům za pohodovou atmosféru, účastníkům stavební a bourací čety za velkou pomoc, Vosovi, Honzovi a Babkovi za trpělivost a pomoc s dětmi, v kuchyni a dřevníku,  obyvatelům Chlumu za jejich neskutečnou ochotu poskytnout pomoc jakéhokoliv druhu, panu lesnímu za umožnění hospodaření v lese, tatínkovi Marušky za krásné fotografie a Madle s Petrou za famózní kuchyni. Poděkování patří také společnosti OK Trans, Praha, s.r.o. a Výrobně-obchodnímu družstvu Zdislavice za jejich pomoc a podporu naší činnosti, společnosti Mindok za zapůjčení her, paní Krátké ze Zličína a Veronice Pazderové za odměny pro světlušky.

Tak za rok zase nashledanou na Pampeliškové louce!

Další fotografie

Pozn.: Všechny fotky z tábora opět poskytneme na CD.

Pohádka o krabici s bramborovými knedlíky

Žila byla jedna krabice a ta krabice byla plná těsta na bramborové knedlíky (konkrétně 34 pytlíků). Jednoho dne si krabici v obchodě koupila skautská vedoucí Madla. Krabice s knedlíky tedy putovala z krámu k Madle domů, a protože měla odjet na skautský tábor, krátce navštívila i skautskou klubovnu na Bílé Hoře. Jednoho dne přijelo ke klubovně velké bílé auto a mnoho malých barevných aut. Z těch aut vyskákala spousta lidí, kteří přenášeli věci z klubovny do toho velkého bílého auta. A mezi těmi věcmi byla, milé děti, i naše krabice s bramborovými knedlíky. Pak se ozvalo klapnutí, nastala tma a všechno se začalo třást. Trvalo to dlouho, krabice už to skoro nemohla vydržet. Když tu najednou třesení přestalo, rozsvítilo se a venku byli zase ti lidé a zase se hemžili, jen vyndávali věci z auta ven. A jak se krabice nesla, viděla, že je na louce u lesa. Trochu na ní káplo, protože pršelo, ale hned byla zase v suchu pod střechou. Něčí ruce ji umístily na čestné místo na rozhlednu, odkud viděla všechno dění v kuchyni, dřevěné stavbě, kam ji lidé odnesli. A tam ležela a čekala. A čekala docela dlouho. Kolem to každý den vonělo a ona se těšila, až přijde její chvíle, lidé ji otevřou a uvaří z ní bramborové knedlíky. Ale stále se nic nedělo. Lidé na krabici zapomněli a mysleli si, že je ztracená. Zakrátko se v kuchyni objevila jiná krabice, také plná těsta na bramborové knedlíky. Naše krabice byla moc smutná.  Jednou na rozhlednu vyšplhala Madla, krabici zmerčila a odnesla dolů. A tak se stalo, že na táboře bylo dvakrát více těsta na bramborové knedlíky, než bylo v plánu. Nebojte se ale, děti, že to nedopadlo dobře. Nakonec se obě krabice spotřebovaly a všichni žili šťastně až do konce tábora.