Podzimprázdniny na Českolipsku

26.-31.10.2010


Před pátou hodinou se světlušky sešly na Hlavním nádraží, každá vybavená jedním až dvěma batůžky a každá natěšená na několik dní prázdnin, které strávíme spolu, v jedné z nejkrásnějších oblastí naší země. Cesta vlakem byla příjemná a utekla nám rychle, ani jsme se nenadály a už jsme stály na nádraží v Doksech. Vybaveny baterkami jsme vyrazily do tmy, cestou necestou, podle pokynů pána, který nám přijel pro batůžky. Mrazivý vzduch nás popoháněl, a tak to netrvalo ani moc dlouho a dorazily jsme do cíle. Čekaly nás vyhřáté pokojíčky a měkoučké postýlky, proto jsme se rychle navečeřely a huply jsme do nich.


Středu jsme pojaly jako zahřívací den. Dopoledne jsme se vydaly na Králův stolec – skalní útvar, na kterém se podle legendy občerstvil král Karel IV, když touto oblastí projížděl se svojí družinou. Písečná cesta nás vedla krásným borovým lesem, porostlým mechem a borůvčím. Z vrcholu Králova stolce byl báječný výhled, a protože se nám tam moc líbilo, daly jsme si tam svačinu a vůbec jsme se nedivily, že právě tam Karel IV odpočíval. Cestou zpátky jsme se trošku bály, že se ztratíme ve změti lesních cest, ale naštěstí jsme se dokázaly správně zorientovat a zdárně jsme dorazily domů. Po obědě jsme si naordinovaly polední klid, abychom načerpaly dost síly na odpoledne. Tentokrát byl naším cílem Mariánský rybníček, ukrytý uprostřed lesů a močálů (což jsme zjistily až později). Cestou jsme hrály partyzány a sbíraly jsme přírodniny, abychom z nich večer mohly něco hezkého vyrobit. Uprostřed prosluněného lesa jsme si zahrály hru, při které jsme musely hodně namáhat hlavičky, byla totiž založená na sčítání čísel. Čím více jsme se blížily k rybníčku, tím více bažin jsme musely překonávat. Alespoň jsme si ale zblízka prohlédly rašeliník a něco jsme si o něm pověděly.

Překonání bažin se nám vyplatilo, z hráze rybníčku byl krásný výhled na Bezděz, který jsme se rozhodly zdolat hned zítra. Lesem jsme došly do vesnice Ohrada, odkud to bylo už jen kousek domů. Přestože jsme za celý den našlapaly docela dost kilometrů, měly jsme pořád dostatek sil k řádění na klouzačkách a houpačkách, které jsme cestou objevily. Po večeři jsme si vzaly všechny přírodniny, které jsme během dne nasbíraly a vyrazily jsme do klubovny, abychom z nich vyrobily náhrdelníky. Posuďte sami, jak se nám povedly, každý byl originální.

Když jsme se ve čtvrtek ráno probudily, počasí nás moc nepotěšilo. Bylo zataženo a vypadalo to na déšť. Přesto jsme hned po snídani vyrazily na cestu s jediným cílem – dobýt Bezděz.
Po Máchově stezce jsme si to namířily přímo ke kopci. Zpočátku se šlo moc dobře, protože stezka vedla po rovince, krásnou lesní cestou. Po několika kilometrech jsme dorazily do bukového lesa, který nás tolik zaujal obrovskými buky s širokými kmeny a zlatým listím, že jsme ani nepostřehly, že najednou jdeme do kopce. Když jsme se vylouply ve vesnici Bezděz, měly jsme už pěkný kus kopce za sebou. Ten větší a mnohem náročnější nás ale teprve čekal. Posilnily jsme se svačinou a při krátké pauze jsme nabraly nové síly, abychom zvládly dojít až k hradu. Bezděz se nám asi rozhodl cestu trochu znepříjemnit, protože sotva jsme se začaly škrábat do kopce, začalo mírně pršet. Naštěstí to byla jen krátká přeháňka a než jsme dorazily k hradní bráně, bylo po dešti. Na hradě se nám asi nejvíce líbila hradní kaple, cisterna na dešťovou vodu a hradní věž, ze které byl úžasný výhled do okolí.

Po prohlídce hradu, jsme snědly oběd, nakoupily jsme u stánku nezbytné suvenýry a sladkosti, a pomalu jsme se vydaly na cestu domů. V bukovém lese pod Bezdězem jsme vyrobily z přírodnin skřítky – strážce lesa, které jsme nechaly hlídat stezku k hradu. Protože nám cesta rychle ubíhala, měly jsme dost času na hraní her. Určitě nejvíc nás bavila plížená, při které jsme se snažily rozkopnout hlídači trojnožku. Každý si jí užil po svém – někdo se schoval a vůbec se svého úkrytu nevylezl, někdo se tiše plížil po břiše borůvčím a někdo vybíhal z úkrytu při každé příležitosti. Domů jsme dorazily tak akorát, abychom si chvíli odpočinuly před večeří. Večer jsme se v klubovně učily novou písničku. Než jsme ale zjistily její text, chvíli to trvalo, protože jsme si ho musely samy poskládat z jednotlivých řádků tak, aby se rýmovaly a dávaly smysl. Ještě než šly světlušky spát, vymyslely jsme po skupinkách další sloky. Skautky s vedoucími hrály po večerce světlušek ještě Aktivity.

Na pátek se světlušky těšily asi ze všeho nejvíc. V plánu byl totiž výlet do zmrzlinárny, proslulé po celém okolí obrovským počtem druhů zmrzlin, které tam prodávají. Hned po snídani jsme vyrazily na autobus a tím jsme dojely do Stráže pod Ralskem, odkud to bylo už jen kousek k vysněnému cíli.K prodejnímu okénku jsme přišly přesně na čas, právě otevíralo.
Vybrat si ze skoro stovky příchutí nebylo vůbec jednoduché, měli tam úplně všechny druhy ovocných příchutí, na které si vzpomenete, několik desítek zmrzlin smetanových a pak také speciální příchutě pro labužníky, jako třeba křenová, čabajková nebo svíčková. Vybíráním a vychutnáváním různých příchutí jsme strávily celou hodinu a vůbec se nám nechtělo pryč. Protože nás ale čekal ještě výlet, musely jsme zmrzlinový ráj opustit. Ze Stráže jsme vyrazily západním směrem, naším cílem byla průrva řeky Ploučnice. Turistická značka vedla většinu cesty po silnici, proto jsme si v mapě našly neznačenou cestu podél řeky a vydaly jsme se po ní. Zpočátku nás vedla zarostlou nivou řeky po úzké pěšince, takže jsme si připadaly skoro jako v divočině. Asi po kilometru přešla v širokou cestu, podél které vedlo potrubí a ze země všude trčely kovové trubky s kohoutky a tlakoměry. To nám bylo trošku podezřelé, ale šly jsme směle dál. Přesně jak říkala mapa, za chvíli nás cesta dovedla k úzké asfaltové silnici. Vše bylo podle plánu, jen nám nebylo jasné, proč je na silnici kousek od nás závora, u ní bouda pro hlídače a proč na nás z té boudy lidé tolik koukají. Situaci nám záhy objasnil pán, který kolem projížděl v autě. Nějakým nedopatřením jsme pronikly na soukromý pozemek jedné firmy, na který je vstup zakázán. Jak se nám to ale podařilo, je nám záhadou. 
Pán byl moc hodný, nevyhnal nás, jak byste možná čekali, ale poradil nám nejkratší cestu k našemu cíli a slíbil, že nám zajistí klidný průchod. Průrva Ploučnice už nebyla daleko a rozhodně stála za tu chvilku nejistoty. Byl to komplex hlubokých kaňonů a tunelů, vysekaných skrz skálu. Pod průrvou jsme si udělaly přestávku na oběd, světlušky byly ale více fascinovány řekou, než chlebem a sekanou, proto jsme brzy pokračovaly dál. Procházely jsme vesničkou Noviny pod Ralskem a obdivovaly jsme staré chalupy, kterými se vesnice pyšní.Protože jsme měly ještě dost času do odjezdu autobusu, vyšly jsme z vesnice na obrovskou louku, kde jsme hrály hry, pouštěly draka, povídaly si, nebo jen odpočívaly na sluníčku. Zpátky do Doks jsme jely úplně prázdným autobusem, jako bychom si ho objednaly jen pro sebe. Protože jsme pohodlně seděly a v autobuse bylo příjemně teplo, postupně jsme skoro všechny usnuly. Od zastávky to naštěstí bylo už jen kousek domů. Po večeři nás v klubovně čekaly různé společenské hry a po nich jsme si ještě zahrály noční hru v nedalekém lese.

Po výšlapu na gotický hrad Bezděz a po zmrzlinovém průzkumu těžby uranu jsme uznaly, že je čas konečně vyrazit někam do divokých skal. Den byl k výletu jako stvořený: nebe bez mráčku a příjemná teplota. Vyrážely jsme opět za východu slunce, který jsme akorát stihly na rohu louky cestou na autobusové nádraží v Doksech. Hned po ránu nás tak zahřál první krásný zážitek.

Cesta autobusem byla v tomto počtu bez problémů – jely jsme jen skautky, Vosa, Lucka a Emka. Cílová stanice: Hradčany. Hned ve vesnici jsme si vyzkoušely partyzány a zahájily tak celodenní lov na písmenka, jež se dala získat schováním (partyzáni), vylezením na cokoliv nad zemí (povodeň), zalehnutím na zem (bomba), přicucnutím se na někoho (chumel) nebo schováním se a opětovným úprkem k veliteli (zmizík). Navíc jsme se zařekly, že nás dnes nikdo nesmí spatřit.

Nejprve jsme zdolaly Hradčanskou vyhlídku. Vypadalo to, že se odrovnáme hned na začátku, ale výstup byl odměněn úžasným podzimním výhledem na Ralsko, meandrující Ploučnici a pestrobarevný zalesněný kraj. Celý den jsme strávily ve skalách. Procházely jsme skalní údolí, zarostlá borovicemi, která na nás již dýchala chladným zimním vánkem. Na vrcholcích skal nás hřálo sluníčko. Zlaté listy buků zářily na kontrastní blankytně modré obloze. Hrály jsme schovávačku, kdykoliv jsme někoho potkaly. Často jsme stavěly na pauzu na svačinu, jen tak si posedět a užít si možná poslední letošní teplé počasí. Prolézaly jsme kmen stromu, šiškovaly se, sbíraly hrstě brusinek.

Od Máchova jezera jsme si to pak namířily do Doks, kde jsme si zahrály takovou vědeckou hru: naše teorie byla, že pokaždé, když si chceme koupit v automatu nějakou věc, vypadne vždy ta nejošklivější. Aby byla větší šance teorii ověřit, zakoupil téměř každý člen výletní skupiny jeden hopík a pak jsme posuzovaly, kdo má nejošklivější. Světe div se, všechny byly moc pěkné. Teorie tedy padla, ale hopíky jsme užily! Hopíkovaly jsme celou cestu domů. Poslední večer jsme si zahrály hru na šestý smysl a se skautkami ještě Aktivity, a pak už jsme si zalezly do pelíšků.

Díky změně času jsme v neděli spaly o hodinu déle, stejně se nám ale ráno z postýlek vůbec nechtělo. Čekalo nás totiž už jen balení a cesta domů. Na balení a úklid jsme se vrhly hned po snídani, abychom si ve zbývajícím čase mohly ještě zahrát nějaké hry v lese. První hra nám pořádně zaměstnala hlavičky, byla totiž postavena na logickém uvažování. I když se zpočátku zdála poměrně složitá, nakonec jsme všechny dokázaly dojít ke správnému výsledku. Pro veliký úspěch jsme si potom ještě zahrály plíženou a už byl čas na oběd. Měly jsme to naplánované tak, že jsme hned po jídle naložily batůžky do auta a vyrazily jsme na nádraží. Vlak přijel plný tak, že jsme se do něj málem nevešly a na přestupu v Mladé Boleslavi to nebylo lepší. Naštěstí byli našimi spolucestujícími hlavně skauti, takže nám pomohli s batohy a nějak jsme se poskládaly. Na nádraží na nás už čekali rodiče. Jsem si jistá, že o zážitcích, které jsme si přivezly, poslouchali minimálně celý večer.