Hojsova Stráž

26.10. – 31.10.04

Rozhodli jsme se, že si podzimní prázdniny pojedeme užít na Šumavu. Sešli jsme se tedy v úterý odpoledne na Bílé Hoře, rozloučili jsme se s rodiči a společně vyrazili na cestu. Tramvají jsme jeli na Vltavskou a metrem na Hlavní nádraží. Tam jsme stále v plném počtu nastoupili do vlaku, který nás za tři hodiny vysadil v Klatovech, kde jsme museli skoro dvě hodiny čekat na mašinku do Hojsovy Stráže. Čas jsme si krátili čtením pověstí ze Šumavy.

Před desátou jsme vystoupili na nádražíčku v Brčálníku. Vlak spokojeně zahoukal, a poté, co zmizel, rozhostila se kolem nás totální tma a ticho, které rušilo pouze občasné spadnutí kapky ze stromu. Kde jsme se to ocitli? V mraku, vysoko v kopcích…Od nádraží do chaty nás čekala asi dvoukilometrová cesta. Díky mlze nikdo naštěstí neviděl ten kopec, který se rýsoval před námi. Nasadili jsme si krosny a vyrazili. Ten den jsme šli spát lehce před půlnocí. Měli jsme ale radost, že přesun na Šumavu perfektně klapl.

Ve středu jsme se probudili do stejné mlhy, jako byla v noci. Nasnídali jsme se a začali se vypravovat na výlet:pláštěnku, pití, svačinu a pořádně obléknout. Vyrazili jsme z Tomášova dvora (tak se naše chata jmenovala) a hustou mlhou jsme šplhali na Můstek, nejvyšší kopec v okolí. Nahoře už taková mlha nebyla, zato tam byla pěkná zima. Oběd jsme si dali na Prenetu na lavičkách před restaurací. Petra, Jitka a Mirka nám mazaly chleba pomazánkou a my se krmili.  Při kousání se někomu v hlavě zrodil nápad, že bychom pak mohli zajít dovnitř na čaj. A tak jsme obsadili celou restauraci, každý dostel teplý čaj a užíval si teplíčka.  Pak už nikomu taková zima nebyla. Z Prenetu jsme pokračovali k Zelenskému potoku a pak už do vesnice.

Po večeři jsme zpívaly s kytarou, naučily jsme se novou písničku a v devět zalezly světlušky do pelíšků. Poslechly si pohádku na dobrou noc a šly spát. (Tedy jejich verze zní trochu jinak, dostaly pohádku ale ještě spát nešly. V pokoji plném dvanácti čertíků to ale ani jinak dopadnout nemohlo…)

Čtvrtek byl odpočinkový den. Jeli jsme vlakem do Železné Rudy, kde jsme navštívili muzeum sklářství. Dozvěděli jsme se něco i o těžbě rudy, která zde krátkou dobu probíhala.  V parku u kostela jsme se pak naobědvali a na hodinu jsme se rozešli. Světlušky si jako suvenýr koupily svítící koule plné vody, a k mému údivu si s nimi, ale i s jejich zbytky, vydržely hrát po celý zbytek pobytu. Protože vlak jel až za dvě hodiny, šly jsme jednu zastávku pěšky. Nastupovali jsme tedy na Špičáku a jeli nejdelším železničním tunelem v Čechách na příští zastávku Brčálník.

V Hotelu Fanda Brčálník byla výstava strašidel a skřítků. Poučili jsme se, jaké skřítky můžeme očekávat v domácnosti, v lese nebo na louce. Ti domácí, to jsou ti, co vržou dveřmi nebo schovávají věci, či způsobují, že se lidi hádají. Bylo tam i spousta vodníků a čertů, čarodějnic a jiných bludných stvoření. Po prohlídce jsme se vycházkovým tempem vydali do chaty. Po večeři jsme si udělali malý oheň na opékání buřtů, při té příležitosti jsme popěli i pár národních písní. Když jsme se světluškami osiřely, zatancovaly jsme si i něco, co se podobalo indiánskému běsu. Po večerce ale ještě přišla pohádka a s ní i přání dobré noci. Dnes nám Šumava konečně nabídla přívětivé počasí.

Na pátek byl naplánován druhý celodenní výlet. Jeli jsme vlakem na Špičák, odkud jsme se vydali vzhůru na Jezerní horu. Cestou jsme zdolali několik sjezdovek, které se už jistě těší na sníh. Šlo se docela dobře, jen Michalčinu kočárku se terén moc nezamlouval. Po krátké chvíli jsme se ocitli u Čertova jezera. Pověděli jsme si něco o tom, jak vzniklo, pak jsme se najedli, a přitom jsme se kochali nádherou tohoto místa.

Cesta nás vedla dál na druhou stranu Jezerní hory, kde se nalézá Černé jezero. Je také ledovcového původu a zajímavý je fakt, že jeho voda odtéká do jiného moře, než voda Čertova jezera. Probíhá tudy totiž hranice hlavního evropského rozvodí Labe – Dunaj. Prohlédli jsme si okolí jezera a pokračovali v cestě až na Špičácké sedlo, kde jsme se rozhodli, že ještě nejsme moc unaveni, a tak místo na vlak jsme šli až domů pěšky. A udělali jsme dobře, protože  jsme cestou viděli spoustu pěkných věcí.

Ten den se vrátili skauti ze svatby jejich vedoucího, na kterou si odskočili, a tak jsme večer měli o program postaráno, koukali jsme se na záznam té slavnostní chvíle  na videu. O pohádku ale světlušky nepřišly. Četlo se o pejskovi a kočičce.

Sobota byla vyhlášena jako druhý odpočinkový den, to znamenalo, že jsme dopoledne vyráběly větrníky a malovali jsme, odpoledne jsme ale stejně šli ne výlet. Bylo totiž překrásné počasí! Aby se ale neřeklo, pojali jsme výlet jako velkou hru. Rozdělili jsme se do šesti skupin a cestou jsme byli podrobeni několika úkolům.

Jen co jsme ale vyrazili, počasí se rapidně zhoršilo a my se báli, že zmokneme. Naštěstí to tak nedopadlo.

První úkol byl sehrát pohádku bez mluvení tak, aby ji ostatní poznali. Sešly se nám tři perníkové chaloupky… Na další zastávce jsme se zdrželi, poznávačka přírodnin byla bohužel spíš komedie. Na prosluněné louce jsme pak hráli hru s hesly zakódovanými morseovkou. V malebném údolí s bystrým potokem jsme praktikovali transport raněného. Zanedlouho jsme se vyloupli na louce u chaty.

Poslední večer jsme trénovaly novou písničku a naučily se ještě, jak kapala kapka, o indiánovi Mloka synovi a umpa umpa gin gan guli… Po pohádce  jsme šly spát, i když se nám v noci měla přičíst hodina spánku k dobru.

neděli jsme se vypravili zpět domů. Cesta byla nepříjemná už od začátku, protože pršelo a bylo chladno. Ve vlaku z Klatov do Plzně jsme pohodlně seděli, z Plzně to bylo ale horší. Ještě že máme tak šikovné světlušky!

Vše jsme v pořádku zvládli, výlety se vydařily, počasí vyšlo jako šité na míru. Jediné, co světlušky nezvládly, byl ten příšerný nepořádek v pokoji…