Za skřítky, elfy a čerty na Helfenburk
28.-29.5.2011
„Zas bude teplej vítr vát a slunce skály kempu hřát, tak ahoj slunce vítej k nám, písničku první tobě dám a budu hrát…“ Podobně jako loni jsme i letos vyrazily se skautkami na víkend do přírody. V téměř kompletní sestavě jsme se sešly na nádraží Na Knížecí, odkud nás autobus odvezl do kraje rybníků, kvetoucích luk a světlých lesů. Před námi byly dva dny putování, jehož cílem byl hrad Helfenburk, údajně největší zřícenina v Čechách. I když jsme si nesly na zádech velké batohy, šlo se nám docela dobře, nebylo ani horko, ani zima. Značka nás vedla rovinatou oblastí kolem soustavy rybníků a pořád bylo na co se dívat. Vůbec netuším, jak se to přihodilo, ale po chvíli jsme zjistily, že jsme došly do jiné vesnice, než jsme původně měly v plánu. Naštěstí byla hned na jejím kraji vlaková zastávka, tak jsme se rozhodly počkat na vlak. 
Přestože jsme ušly sotva pět kilometrů, byly jsme docela unavené. Navíc byl čas oběda. V klidu jsme se tedy najedly a zbylý čas do příjezdu vlaku jsme si krátily terénní variantou hry „gorotky“. Vláček nás sice trochu přiblížil, ale i tak jsme měly Helfenburk ještě daleko před sebou. Teď nás cesta vedla mezi poli a loukami, chvíli po rovině, chvíli do kopce, jen ten hrad stále nebylo nikde vidět. Když už jsme si pomalu začínaly zoufat, že k němu snad nikdy nedojdeme, objevilo se na kopci před námi cimbuří. V osadě pod hradem jsme doplnily zásoby vody a poslední úsek cesty, který vedl samozřejmě do kopce, jsme ušly s vypětím všech sil. Stálo to ale za to, hrad byl nádherný. 
Velkým překvapením a úžasnou odměnou pro nás bylo zjištění, že místo v lese pod hradem budeme nocovat přímo na hradě. Pan kastelán nám půjčil klíče od hradu a další důležité vybavení (sekeru, lucernu a česnek proti upírům :)) a poslal nás na zadní nádvoří, kde bylo ohniště a travnatá plocha jako stvořená na noc pod hvězdami. Úplně nejdříve jsme si prohlédly hrad – vystoupaly jsme na obě věže a prošly si ruiny několika hradních paláců, které dnes obývají už jen ovce a kozy. U ohniště se povalovalo jen pár klacíků, proto jsme musely vyrazit zadní brankou do lesa v podhradí a nanosit zásobu dříví. K ohni jsme se ale ještě usadit nemohly, nejprve bylo třeba zajistit si co nejpříjemnější přenocování. Pustily jsme se tedy do stavby přístřechů. 
Někomu to šlo skvěle, někomu trochu hůř, nakonec jsme ale vybudovaly hotové celtové sídliště. Teď už jsme si mohly v klidu sednout k ohni a pustit se do přípravy večeře. Za chvíli vonělo hradem kuře na paprice, guláš nebo šunkofleky a byla to vážně bašta, i když byla jen z pytlíku. Když jsme dojedly, byla už skoro tma. Dlouho jsme ještě seděly u ohně a zpívaly, hrály hry a dívaly se na hvězdy. Kolem jedenácté na nás ale dolehla únava, a tak jsme si popřály dobrou noc a rozešly se do svých domečků. Jak se usínalo ostatním, nevím, možná se jim před spaním procházeli v myšlenkách dávní vznešení obyvatelé hradu, čerti nebo třeba krvelační lidožraví koně. Já jsem usnula téměř okamžitě a spalo se mi přímo báječně.
Probudily jsme se do nádherného rána, obloha byla jasná a sluníčko už hřálo. Poté, co jsme si vyčistily zuby, pustily jsme se do bourání, balení a úklidu. Na vařičích jsme si uvařily čaj, polívku nebo kávu a posnídaly jsme, neustále sledovány závistivými pohledy místních ovcí a koz v čele s kozlem Šónem. Když už jsme se chystaly k odchodu, přišel nám pan kastelán říct, že nám paní správcová upekla pekáč buchet. Daly jsme si tedy druhý snídaňový chod – buchty byly povidlové a tvarohové a byly skvělé (děkujeme!!). S hradem se nám loučit nechtělo, ale nešlo to jinak, cesta před námi byla ještě dlouhá. Zpočátku jsme šly po krásné lesní cestě, a protože jsme šly potichu, naskytl se nám po chvíli úžasný pohled.
U lesní mýtiny jsme zahlédly srnku, která před námi utíkala podezřele neochotně. Když jsme se podívaly lépe, všimly jsme si, že kousek u cesty leží v trávě dvě srnčátka. Byla tak maličká, že ještě nedokázala pořádně stát na nohou. Chvíli jsme je zdálky pozorovaly a pak jsme je raději opustily, aby se k nim mohla jejich maminka vrátit. V první vesnici pod hradem jsme opět musely doplnit zásoby vody a v polích za vesnicí jsme dojedly zbytek buchet od snídaně. 
Kilometry ubíhaly docela rychle, ani jsme se nenadály a před námi se objevila Volyně, odkud nám jel autobus. Čas do odjezdu jsme strávily na louce nad městem a ještě jsme si stihly ve městě koupit zmrzlinu. Cestu do Prahy většina z nás prospala, ale není divu, měly jsme v nohách za celý víkend skoro třicet kilometrů.
Co vyprávěl kastelán
V dávné době, ještě před tím, než byl Helfenburk postaven, obývali lesy kolem Bavorova skřítci, elfové a čerti. Začátkem 14. století ale lidé velký kus lesa vykáceli a postavili zde hrad. Elfové bez lesa žít nedokázali, a proto kraj opustili. Skřítci zalezli do země, kde si vybudovali vlastní říši a čerti se ukryli do sklepení pod hradem, kde přebývají dodnes.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
