Čarodějnice
Hned příští den se u nás Fifinka ukázala. Bez kamarádů prý nechce být a hned se chce vypravit do pohádky. A tak jsme šly. Přemýšlely jsme, kdo by tak v pohádce mohl vědět, kde se ti tři nacházejí? Někdo, kdo ví všechno, nebo někdo, kdo to dokáže nějak zjistit. Vydaly jsme se za čarodějnicí. Pokud o nich neví, může se podívat do své křišťálové koule.
Našly jsme ji v lese. Prosily jsme ji o radu a ona nám ji nabídla, ale za službičku:
„No to víte, děti, už nejsem nejmladší, a tak jsem trochu líná. Došly mi všechny ingredience do lektvarů. Jen pokud mi je přinesete, podívám se, co se s tím dá dělat.“
|
|
|
Nezbylo, než se rozběhnout po lese a shánět všechny možné i nemožné věci. Šišku, květ čekanky nebo jitrocel, to jsme v pohodě našly, ale vlčí chlup, vlas víly nebo krokodýlí šupinu jsme opravdu najít ani nemohly. Některé položky v seznamu byly tak pohádkové, že nás úplně překvapilo, když jsme našly jednu z nich: kouzelnou knihu. Navíc jsme si seznam nemohly vzít s sebou, vše jsme si musely pamatovat. Čarodějnice pak ale byla spokojená.
“Tedy dobrá, děkuji vám. Ale ta kouzelná kniha není moje, nechci ji, klidně si ji nechte. A teď se podívám, jak vám můžu pomoct.
ABRAKADABRAHLEDAMKLUKAZBLEPTYZBLEPT!
Vidím rybu sprasečíma ušima.”
Kam dál? Ryba s prasečími oušky…No přece za vodníkem! A tak jsme šly k rybníku. Už z dálky jsme slyšely strašné skřehotání, někdo si pěkně hlasitě prozpěvoval: „Rybóó mááá, zakletááá, dušička schovanááá, na másle pečenááá….“ Dostaly jsme strach, ale Fifinka byla ochotná pro Bobíka riskovat. Ta zakletá ryba byl totiž určitě Bob, no přece ta ryba měla prasečí ouška a Bobík je prasátko.