Víla noční oblohy
Večer jsme šly spát. Obloha byla černá, zatažená. Skřeti ve vílí říši zatáhli oblohu hustými mraky, takže nebyla vidět jediná hvězdička. V ten večer za námi přišla opět víla. „Nedá se nic dělat, musíme se na naší cestu vydat i v noci. Pomozte mi prosím vysvobodit vílu noční oblohy, moc se mi po ní stýská.“
Ale jak? Kde ji máme hledat? Na obloze? To by tedy byla daleká cesta… „Víla zmizela, protože noční můry drží mračna pod hvězdami. Když můry přemůžete v soubojích, které si na vás přichystaly, oblaka pustí a hvězdy opět vysvitnou. Jen to může vílu noční oblohy zachránit“, naříkala víla. Tak jsme se vydaly na cestu nocí, potkávaly jsme můry a plnily jejich úkoly. Nebylo to těžké, a tak můry nakonec musely pustit mračna a postupně se nebe rozsvítilo tisícem hvězd. Jedna hvězda najednou zazářila docela nízko u země a začala se zvětšovat. To mezi nás přicházela víla noční oblohy.
|
|
|
